Marek Veselý posedmé mistrem ČR v letecké akrobacii: „Každý titul je jiný, ale domácího vítězství si vážím nejvíc“

Jaký je to pocit vyhrát posedmé za posledních osm let titul mistra ČR?

Skvělý. Jsem sportovec, soutěžím s ostatními a chci vyhrávat. Snad nikdo, kdo se věnuje sportu nebo čemukoli, kde se soutěží, nechce být poslední. Vždycky dělám všechno pro to, aby moje výsledky byly co nejlepší. A když se to daří, těší mě to a moc si toho vážím, protože vím, že to není samozřejmost.

Který ze všech titulů je pro tebe osobně nejcennější a proč?

Dobrá otázka. Záleží, jestli mluvíme o titulech mistra ČR, nebo z mistrovství světa. Každý je jedinečný – pokaždé jsem řešil jiné sestavy, jinou připravenost a další proměnné. Nikdy ale nezapomenu na první titul mistra ČR. Celý život jsem chtěl být pilot, a to co nejlepší, a najednou jsem byl mistr republiky. Došlo mi, že moje sny jsou reálné a že to, co dělám, nedělám zbytečně.

Hodně znamená i letošní titul, protože jsem ho získal v rámci mezinárodní soutěže. Bylo to vlastně takové pomyslné mistrovství Evropy a podařilo se mi vyhrát národní i mezinárodní kategorii.

Z mistrovství světa je to určitě loňský titul juniorského mistra světa – už jen proto, že jsem první člověk na světě, který ho získal.

Jak bys popsal letošní konkurenci oproti předchozím ročníkům?

Byla rozhodně větší a početnější, protože přiletěli i piloti z jiných zemí. Pro řadu z nich to bylo první seznámení s akrobatickými závody, ale byli tam i zkušení piloti, které znám z mistrovství světa. Bojovat se rozhodně muselo. Největší konkurencí ale byli moji kolegové z Česka – to je vidět i z výsledků, kde čeští piloti obsadili prvních pět míst.

Jak vypadala tvoje příprava – bylo něco jinak než dřív?

Původně jsem letos chtěl kompletně přejít na akrobacii na motorových letadlech. Z časových důvodů v kombinaci s přípravou do zaměstnání se to ale vůbec nepodařilo, a tak jsem s účastí na těchto závodech původně vůbec nepočítal. Rozhodnutí padlo zhruba týden před závody, takže na trénink moc prostoru nebylo.

Několikrát jsem si zaletěl povinně volitelnou sestavu, jedinou, kterou si můžeme natrénovat předem. U zbytku jsem musel doufat a věřit, že jsem všechno ostatní už párkrát letěl. Tyhle závody tak byly hlavně o zkušenostech, velkém soustředění a pozemní přípravě – a tahle kombinace pro mě byla svým způsobem nová.

V čem je podle tebe klíč k tomu, že tak dlouho držíš špičkovou výkonnost?

Samozřejmě trénink – i když letos ho bylo méně než kdy dřív. Úspěch proto připisuju jakési setrvačnosti tréninků z minulých let. Dále udržování pilotních návyků z jiného typu létání, fyzické přípravě a mentálnímu nastavení. To hraje obrovskou roli – spolu s kapkou štěstí.

Máš za sebou i velké mezinárodní úspěchy. Je pro tebe domácí titul spíš potvrzením formy, nebo má zvláštní hodnotu?

Celý život se považuju za vlastence, takže domácí tituly neberu jako samozřejmost ani jako něco méně než tituly ze světa. Rozdíly mezi nimi vnímám, ale jak jsem řekl, největší konkurencí jsou pro mě kolegové z Česka. Kvalita našich akrobatů i dalších letců se poslední roky projevuje i ve světě, odkud Češi vozí medaile a tituly v obrovském množství ve srovnání s jinými sporty.

Jaké máš plány a cíle na další sezóny?

Už pár let podobné: dostat se k akrobacii na motorových letadlech. Výcvik mám hotový a je vidina přeškolení na nový výkonný typ letadla, bez kterého se neobejdu. Snad to vyjde. Pokud ano, znamenalo by to začít s mnoha věcmi prakticky od nuly, takže se uvidí. Jestli se hned budu věnovat jen motorové akrobacii, nebo zatím ještě soutěžit na kluzácích… možností je dost a proměnných taky, hlavně co se financí týče.

Co bys vzkázal mladým pilotům, kteří chtějí jít ve tvých stopách?

Když chtějí, musí začít! Teď je na to skvělá doba, junioři jsou ve sportu hodně podporovaní. Pak už to chce jen trénink, trénink a trénink. Je důležité mít v hlavě, že všechno nemusí jít hned – chce to čas a trpělivost. Létání se musí dělat srdcem a s úsměvem. Správný pilot je ten, kdo je veselý.

Jak kombinuješ náročný sport s osobním životem? Co tě drží v rovnováze?

Občas to umí být pěkně náročné. Člověk musí mít kolem sebe správné lidi, kteří ho v tom nenechají samotného a neotočí se k němu zády, když řekne, že nemůže dorazit na grilovačku, protože trénuje na závody. Já mám to štěstí, že pár takových lidí mám. A v rovnováze mě drží právě akrobacie. Dává mi volnost a je mi u ní prostě dobře. Když se jí dlouho nemůžu věnovat, jsem nesvůj, nervózní a možná i protivný. Jakmile ale ucítím přetížení nebo nakloním letadlo o víc než 60 stupňů, svět se okamžitě rozjasní.